Březen 2008

Posvícení(o osobnosti Václava Čecha)

12. března 2008 v 10:17 | Antonín Drábek
Posvícení( o osobnosti Václava Čecha) V současné době vzniká v nakladatelství Balt-East sborník humorných a satirických básní současných českých autorů pod názvem Posvícení . Rádi bychom připomenuli osobu zakladatele edice. Jde o Václava Čecha, vzácného člověka, básníka a spisovatele, který se již nedočkal vydání své hry Posvícení. Narodil se 25.února 1948. Nebyl však dělnického původu. Byl jen Čech a manželku měl z Moravy a to nestačilo. Po roce 1968 se donesly kádrovákovi Sekerníkovi jeho poznámky, že takto (rozumí se pomocí tanků) by se neměly řešit vztahy mezi bratrskými zeměmi a za to byl nedostudovaný Čech vyhozen z fakulty. Protože ho nikde v redakci nepřijali, dělal plavčíka a brzy se stal mezi lidmi oblíbeným a známým. A jednoho dne se přihodilo, že zachránil z rozbouřených vod plaveckého bazénu samotného kádrováka Sekerníka. Ten však si povšiml, ač těžko lapal po dechu a plival vodu, že člověk který ho zachraňoval, je známý případ Čech, který měl být za svůj postoj ke vstupu vojsk řádně potrestán a on přesto dělá s lidmi. Sekerník proto neprojevil za záchranu života žádný vděk. Václav Čech odešel tehdy vynuceně do ústraní (bez zaměstnání) a tam by samozřejmě v klidu psal své odbojné básně, musel však žít pro svoji rodinu a aby uživil řadu svých dětí (pět dcer), pracoval v pohřební službě. Opět jej Sekerník objevil (při pohřbu jednoho soudruha z ÚV) a snažil se jej z pohřební služby odstranit, protože podle Sekerníka i při zpěvu pohřební písně jde o práci s lidmi, i když s mrtvými. Sekerník dosáhnul, že nepřátelé lidu jako Václav Čech mohli kopat hrob, ale nesměli přednášet řeč za pozůstalé, mohli pracovat u pece, ale nesměli zpívat při tryzně, mohli převlékat nebožtíka, ale nesměli zahajovat smuteční obřad. Jen tak tak, že Václav Čech nebyl z pohřební služby vyhozen. Po listopadu 1989 revoluční vlna kupodivu nevynesla našeho Václava a dokonce ač byl překladatelem a vyjednavačem opět s těmi samými sovětskými vojsky (aby urychlila svůj odchod), nikdo to nevzal v patrnost a odchod vojsk, o nějž se nejen Michael Kocáb, ale i Václav Čech přičinil, byl vzat jako samozřejmost. Po revoluci se dále ukázalo, že byly daleko větší oběti režimu než Václav a hlavně se teprve v dnešní době zrodili ti praví bojovníci proti komunismu, ideologové, obraťpláštíkové. Vyrojili se, obsadili místa, takže Václav Čech už neměl jinou šanci, než být dál nezaměstnaným nebo neúspěšně podnikat bez peněz, a tak se i v dnešní době stahoval do ústraní, kde si psal (sám pro sebe). Ale ve skutečnosti napsal uvedenou hru Posvícení, která je oslavou odchodu sovětských vojsk. Všechno to říkáme proto, abychom dokreslili hlavní motiv jeho hry Posvícení, který ve skutečnosti podle nás zní: Jak Vám pravím pane kmotře, sověti odchází, všechno je Vaškovo (nikoli jak skromně píše autor - sověti odchází, děvče je Vaškovo a nebo - sověti odchází a máme tu Kosovo). Zemřel v květnu 1999, při náhodné návštěvě čínského velvyslanectví v Bělehradě, které bylo omylem zařazeno mezi objekty humanitárně bombardované mírovými leteckými silami NATO. Ano, pro český tisk nebylo nezajímavé, že tam umřel také český občan, ale co tam dělal v tak pozdní hodinu? Neprosazoval on tam nějaký mírový návrh podobně jako u nás v roce 1968? Ladění jeho dnes uvedených básní naznačuje, že nesouhlasil s bombardováním. Jak beznadějný postoj! Za svoje básně, které vůbec nejsou protiamerické, dostal Čech místo odměny omylem trest nejvyšší. Neboť mírové síly obvykle nevidí, kdo z bombardovaných podává mírové návrhy. Čest veselé památce Václava Čecha! V Praze 12.3.2008

Krátce o nakladatelství Balt-East

11. března 2008 v 19:20 | Antonín Drábek
Nakladatelství Balt-East bylo založeno v roce 1995 po ukončení činnosti časopisu Baltika. Jeho zaměření se od té doby změnilo od zaměření na pobaltské republiky, jejich život a literaturu, na vydávání převážně krásné literatury. Za uplynulých více než deset let vydalo nakladatelství Balt-East přes 100 publikací (v malých nákladech, maximálně 600 výtisků),organizovalo řadu literárních akcí, zejména autorských čtení. Podporuje mladé literáty (od roku 2003 vydává edici mladých básníků), vydává původní poezii a prózu (od roku 2007 edici Současný román), knihy pro děti a mládež, odborné knihy, ekonomické a turistické průvodce, ale zachovává i původní zaměření na překlady literatury pobaltských zemí. Nakladatelství vydalo od roku 1995 dvacet publikací, týkajících se problematiky Pobaltí, 33 básnických sbírek, 40 prozaických knih a řadu knih pro děti a mládež, dále několik publikací odborných (zdravotnických), turistických průvodců a pod. V roce 2007 bylo v nakladatelství Balt-East vydáno 20 nových knih, hlavně knih povídek, románů, básní a dětské literatury. V roce 2008 již byly vydány dvě nové knihy- povídky Václava Smrčky "Století neklidu" a kniha o historii a činnosti Česko-estonského klubu ( autoři Antonín Drábek a Iivi Zájedová). Původně tvořili nakladatelství dva pracovníci, v současné době je to jeden , ale i řada externích spolupracovníků, redaktorů, ilustrátorů, jedenáctičlenná ediční rada. Firma je fyzickou osobou, není zisková, veškeré sponzorské příspěvky i výtěžky z prodeje knih jdou na přípravu nových knih. V Praze dne 11.3.2008

Století neklidu

11. března 2008 v 18:56 | Antonín Drábek
Autorem nové knihy "Století neklidu", povídek z lékařského prostředí( počet stran 116, 5 ilustrací,vazba V8b, přebal, ilustrace Eva Toulová, obálka Alena Smrčková, ISBN 978-80-86383-80-4, doporučená cena 150 Kč) je Václav Smrčka, chirurg. Povídkový soubor "Neklidné století" s vypravěčem Igorem zahrnuje období 32 let od roku 1968. Soubor uvádí povídka "Do stejné řeky," "biblická variace na cyklické opakování lásky Adama a Evy se stejnými chybami u obou partnetů, jsou to povídky z mládí, z lékařské praxe a období velkých lásek a mladého hledání. Na ně navazuje rozčleněná povídka Století neklidu, o okupaci v roce 1968. Dále kniha pokračuje povídkou Ziva Burko, kterou vypráví Igor jako cestopis a přitom je to příběh lásky italské dvojice, kterou rozdělí kafeterie. Hned po povídce Prsty na drátech o náročné práci chirurgů následuje hlavní část knihy, která se jmenuje Rezident . Jde o zkušenosti českého chirurga , který je na stáži v Paříži v době něžné revoluce v české společnosti. Literární kritik A. Mikulášek v doslovu označil autora "chirurgem nečasu". Druhou část knihy Rezident můžeme nahlížet jako jádro knihy: "Obraz práce doktorů-chirurgů je pro mnohé možná nejcennější: chirurgické postupy, plastiky, amputace, anestesiologické a asistentské práce. Mimořádně zajímavé jsou odborné postupy, např. replantace orgánů, popisované nejen s přirozenou erudicí, ale i zajímavě, s příměry. Text není přetížen odborným latinským názvoslovím, ani slangem či profesionalismy - autor se pohybuje v prostoru spisovné češtiny, jakkoli s hovorovými prvky."(říká se v doslovu)